Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hasiči mají právo na slzy 

Psychology jsem měl vždycky rád. Ne snad proto, že bych k nim musel chodit řešit své osobní problémy, ale proto, že jsem jim vždycky důvěřoval, našel jsem s nimi společnou řeč na komunikaci s lidmi a na oblast lidské pomoci. 

V minulosti jsem si prošel několika kurzy, jejichž součástí bylo i školení v oblasti psychologie. Když pominu předmět psychologie na vysokých školách, tak se mi moc líbil kurz řešení konfliktů pomocí analýzy transakcí a u hasičů kurz posttraumatické intervenční péče. I ve své práci často využívám psychologických dovedností k dosažení určitých cílů a v neposlední řadě mi tyto znalosti pomáhají zvládat mé pocity a prožitky při výjezdech k událostem i při jejich prezentaci.

Bourání mýtů a pověr o specifické profesi
Proto jsem často zaražen nechápavým přístupem hasičů k této specifické práci. Jsem překvapen množstvím neuvěřitelných, mnohdy i úsměvných, předsudků a mýtů, které tuto potřebnou práci staví do role katů v bílých pláštích. Tedy těch, kterým když se někdo dostane do rukou, tak je zaručeně blázen.

To mne přivedlo na nápad napsat nějaký článek o psychologii a o potřebě ji využívat k vlastní ochraně. Nechtěl jsem však využít jen svých vlastních zkušeností, ale oslovil jsem také naši psycholožku HZS Zlínského kraje Mgr. Soňu Pančochovou, která mi trpělivě odpověděla na otázky a osvětlila řadu zajímavých zjištění z prostředí hasičů.

Když jsem se jí zeptal co to pro ni znamená, když se řekne "psycholog hasičů", tak chvilku váhala. Sama by to rozdělila asi na víc oblastí. Z pohledu občana je to pro ni rozšířená služba hasičů vůči veřejnosti, která je mimochodem pro lidi velmi překvapující službou. Z profesního pohledu je to pro ni velká výzva, protože dostala šanci a prostor "tvořit" psychologickou službu u HZS, která byla při jejím nástupu v roce 2004 na začátku a mohla tak být u zrodu.

Nejzábavnější je různorodost práce
Z pohledu zasahujících hasičů je to však složitější, protože v prostředí profesionálů a "chlapů" je to funkce obávaná a těžko uchopitelná. Hasiči jsou v roli těch silných, vyrovnaných, a tímto se cítí být ohroženi. Ohroženi především proto, že nad sebou vidí pomyslný meč psychologické diagnostiky. A možná právě tady pramení určitá odtažitost mokrých hasičů, ostražitost na pronášená slova v přítomnosti psychologa a náznaky pohrdání nad každým, kdo se jen přiblíží ke dveřím její kanceláře.

O tom, že to tak nemusí být svědčí hned odpověď na dotaz ke každodenní práci. Sama přiznává, že jí nejvíc baví ta různorodost, samotná náplň je hodně odlišná a zahrnuje řadu profesních oblastí. Na jedné straně je to pomoc obětem mimořádných událostí, služby hasičům a zaměstnancům HZS, poradenství a konzultace. Na straně druhé pak podpora personální práce, pomoc při výběrových řízeních, příjem nových uchazečů a psychologická vyšetření před jejich přijetím. Třetí oblastí je výběr vhodných kandidátů na obsazované funkce uvnitř sboru a samozřejmě i pravidelné vyšetřování hasičů - strojníků.

Učí hasiče zvládat těžkě prožitky
K poslední jmenované oblasti, ze které mají hasiči asi největší strach, sama dodává, že se těší na dobu, kdy bude dokončena koncepce psychologické služby HZS ČR. Tímto okamžikem totiž dojde také k oddělení krajských psychologů od diagnostických pracovišť. Krajští psychologové tak budou mít daleko víc prostoru pro práci s hasiči a oběťmi událostí. Dostane se tak daleko víc na oblast v odborné přípravě, oblast terapeutickou, konzultační a pomoc hasičům v osobních i profesních problémech. Diagnostická práce tak zůstane jen ve vybraných specializovaných pracovištích v některých krajích.

Sama již jezdí po stanicích hasičů a ve svých přednáškách učí hasiče zvládat těžké prožitky při náročných zásazích, nabízí pomoc po zásahu i po návratu na základnu, věnuje se preventivně výchovné a osvětové činnosti. Sama přiznává, že proniknout mezi výjezdové hasiče byl zatím asi největší oříšek.

Černý humor je při těžkém zásahu zrádný
A právě při objíždění stanic, a při rozmluvách s hasiči, se setkala s množstvím předsudků, mylných představ a někdy i velmi úsměvných postojů a názorů na psychologickou službu u HZS ČR. Nikdo se nechtěl před ní otevřeně bavit o svých prožitcích, traumatech a stresech po zásazích. Každý vystupoval jako ten silný chlapák, který to zvládá s přehledem a nepotřebuje žádnou pomoc "cvokaře". A i když hasiči přiznali i některé těžší psychické zasažení, tak by s tím přece nikdy nešli za psycholožkou, když to úplně stejně můžou vyřešit s chlapama v hospodě nebo doma s manželkou v kuchyni. Hasiči často připouští formu černého humoru, který jim pomáhá.

Se znalostí problému a úsměvem vždy sledovala na stanicích prakticky stejné reakce hasičů při vzpomínání na různé zásahy. Hasiči sami si však neuvědomovali, že právě za tím drsným a chlapáckým projevem se skrývá i možné zasažení, že sami potřebují pomoct a že i s odstupem času prožívají své strachy, které mají uloženy hluboko ve svých hlavách. Takřka vůbec si neuvědomují, že používání černého humoru u tragédií jim pomáhá jen krátkodobě, že při něm spíš myslí na sebe a ne na okolí, kterému takové slovní výlevy mohou hodně ubližovat.

Ubližovat hlavně v případech, kdy je poslouchají příbuzní obětí na místě událostí, svědci, další záchranáři, a neuvědomují si, že to taky může někdo zaznamenávat na kameru nebo mikrofon. Černý humor pomáhá, ale musí se s ním umět pracovat a hasiči by se měli naučit ho používat jen tam, kde jím nebudou nikomu dalšímu ubližovat. Asi není horší představa, než když se skupina záchranářů "baví" nad mrtvým tělem, zlehčují samotnou smrt, znevažují pietu, vynáší soudy o vině a nevině... a přitom je poslouchají rodinní příslušníci oběti. A přiznejme si... kolikrát se nám to už stalo...

Hasiči mají právo na slzy
Osobně se domnívám, že hasiči si málo uvědomují, že i oni mají právo na prožívání tragédií a neštěstí. Mají právo na to, aby se jim udělalo nevolno, mají právo na slzy, mají právo se nechat vystřídat při zákroku. Jsme lidé, a proto se i jako lidé chovejme. Práce záchranářů není lehká a každý ji nemůže dělat, ale svou profesionalitu můžeme prokázat i tak, že máme své city. Věřte, že lidem i kolegům kolem vás to pomůže. Přitom není pochyb, že svou práci na místě udělají a udělají ji dobře.

Postupně při kontaktech psycholožky s hasiči začaly ledy povolovat a i oni poznali, že se možná v něčem spletli. Velké přiblížení nastalo po sérii společných cvičení, při sportu, ale hlavně po několika zásazích u skutečných výjezdů k obětem v akutním stresu. Nastalo období, kdy hasiči začali vidět to, co vlastně psycholog na místě tragédie dělá, jak tím pomáhá nejen postiženým, ale i hasičům, když oni sami neví, jak se postarat o labilního jedince, rozrušenou osobu nebo handicapovaného člověka.

Velitel zásahu hledal očima pomoc
Průlom také nastal u velitelů zásahů, kteří si postupně začali uvědomovat, že jsou i oběti událostí, které potřebují navíc i jinou pomoc, než je jen samotná záchrana života. Pomoc, kterou oni sami nedokáží nabídnout; pomoc, na kterou sami nemají při velení zásahu čas; pomoc, na kterou nemají odbornou kvalifikaci. Nedokáží sami zvládat psychické reakce u lidí, kteří po záchraně mohou mít sebevražedné sklony, mohou se vracet do hořících domů, mají nebezpečně přehnanou potřebu "pomáhat", mají sklony k útěkům apod.

Já sám jsem takových situací zažil u zásahu celou řadu. Viděl jsem, jak zoufalý velitel zásahu hledá očima pomoc kolem sebe, když mu na krku visí osoba ve stresu. Jak by chtěl a nemůže jí pomoct. Jak takové osoby posílá za mnou, abych se o ně postaral, a když už jsem ten mluvčí, tak ať s nimi promluvím. V očích velitele zásahu tam nemám v tu chvíli až tolik práce, vždyť přece jen fotím, natáčím a poskytuji rozhovory... ale chápu ho, člověk ve stresu je pro něj zátěž. Mnohokrát se mi také stalo, že lidé u zásahu mě poznávají, sami jdou pak cíleně za mnou a chtějí si povídat o svých těžkých prožitcích.

U zásahových hasičů ale posun nastal, až když byla psycholožka stále častěji volána na místa k nejrůznějším typům událostí. Tehdy poznala, že to je změna v myšlení hasičů, že práce s obětí má smysl. V porovnání s ostatními psychology HZS má podstatně víc výjezdů k zásahům. Na druhou stranu však říká, že jak už se hasiči učí volat ji na pomoc ostatním, tak sami hasiči si o pomoc neumějí říct.

Proč se hasiči vlastně bojí říct sami sobě o pomoc
Pravděpodobně je to střet dvou základních oblastí. Na straně jedné je to přemírou požadavků na hasiče a na jejich profesionálnost. Neustálé testy, přezkušování odborných znalostí, získávání nových a odbornějších dovedností. Každoroční tlak na fyzické a zdravotní prověrky. Takové neustálé prověřování může v jejich očích stavět psychologa do role jen dalšího prověřovatele a testovatele. U profesionálních záchranářů o to těžší, že je u nich, někdy až dogmaticky, vystupňovaná představa, že jen oni zachraňují.

Na druhé straně je to obecná nedůvěra v psychologii, která může pramenit např. i ze špatných zkušeností s komerčními psychology z minulosti. Vliv obecných předsudků spojených s psychologií ve společnosti - tedy, že kdo potřebuje pomoc psychologa je blázen. Je to také jistě neznalost samotné etiky profese psychologie a její svázanost s právními a morálními předpisy. Psycholog nesmí prozradit nic z kontaktu s klientem.

I hasiči mají rodinné problémy
Tento moment důvěry se však velmi těžko dokazuje. Tady bezvýhradně platí pravidlo, že je to stejné jako s nevěrou. Proč? Protože věrnost dokázat nelze - lze jen dokázat nevěru. Nelze tedy podat jasný důkaz věrnosti. V těchto otázkách má však psycholožka pro hasiče jednoduchou odpověď. Hasiči mohou a nemusí těmto slovům a pravidlům věřit, ale v její prospěch hovoří to, že se nikdy nikdo z nich nedozvěděl o obsahu důvěrného rozhovoru mezi ní a hasičem.

A právě třeba časté kontakty s hasiči, kteří u ní vyhledávají pomoc, se vůbec netýkají profesních či zásahových problémů, ale problémů osobních a rodinných. Sama si této důvěry váží a věří, že i další hasiči k ní najdou svou cestu a možná i s problémy služebního charakteru.

Normální reakce na nenormální situaci
Při rozhovoru jsem nemohl zapomenout na otázku o její roli a pomoci při neštěstích a výjezdech k událostem. Sama přiznává, že v tu chvíli je na tom úplně stejně jako zasahující hasiči. Sama se totiž musí odpoutat od vlastních prožitků a musí se soustředit na svou profesi a odbornou práci. Ani ona není zcela imunní vůči lidským tragédiím, a to zvlášť v případech, kdy se jí to osobně dotýká např. v podobě osob, situací nebo dřívějších prožitků. Také ona se neumí vyvarovat reakcím svého těla, jako např. když uviděla utopeného mladého muže u Všeminy, který jí nápadně připomněl vlastního syna.

Někdy po zásahu sama cítí, že se s ní něco děje. To něco je jen "normální reakce na nenormální situaci" kterou prožila. Má stejné prožitky jako mnozí z nás při střetu s velkým lidským neštěstím - nespí, je úzkostlivá ke svým dětem, má starost o rodinu. Ale rozdíl je snad jen v tom, že ona ví, co se s ní děje a zná také příčinu. Proto si i umí říct o pomoc. Teď to jen naučit i hasiče...

I psycholog je zasahující hasič
Ze svých zkušeností z výjezdů říká, že postižení většinou vítají její pomoc. Někteří se při ošetřování psychologem obávají nálepky, zda jsem nebo nejsem "normální", a proto vždy k lidem prvotně přistupuje jako "hasič" a později až jako "psycholog". Kouzelné slůvko hasič tady skutečně funguje moc dobře, tedy určitě lépe než slovo psycholog s okamžitou představou bílého pláště. Nabízená pomoc přes slůvko "hasič" je lépe přijímána.

Při prvních výjezdech měla sama často obavu z práce v terénu. Sama však brzy zjistila, že pomoc na místě zásahu není až tak o brilantní psychologii, jako daleko víc o vnímavosti, empatii a obyčejné lidskosti. Zvláště u těžkých případů, jako např. dopravní nehoda v Bánově, v Nivnici nebo u Březůvek, si sama při příjezdu říkala, že to nemůže zvládnout, takovou hrůzu a neštěstí. Přesto do toho musela jít a musela to zvládnout i přes osobní zasažení. Lidé nejvíce oceňují blízkost pomoci a jakoby provázení událostí. Jde o přímý kontakt s obětí, jde o to "být s ní", ukotvit osobu na tomto světě, pomoci ji v těžké chvíli. Jeden z posledních zásahů byla pomoc mladému muži v Kunovicích, který chtěl skočit ze stožáru. I on potřeboval s někým o problému mluvit, potřeboval získat pocit, že jeho sebevražedné důvody nejsou tak vážné, a že život je určitě cennější.

Pomoc všem záchranářům
Tady vidí cestu i směrem k ostatním záchranářům, zdravotníkům a policistům, kteří se mohou dostat do podobné situace, a i oni by měli umět zvládnou základní psychologickou pomoc oběti postižené událostí. Každý si o pomoc může říct. Při řadě zásahů jí také např. policisté děkovali, že přijela na místo a že si převzala postižené osoby do své péče. Policisté, zdravotníci i hasiči přiznávají, že mají potřebu pomoct, ale neví jak, a to je svazuje od jejich vlastních úkolů.

Jak se vlastně "ošetří" sám psycholog, který hodiny mluví s lidmi na pokraji zhroucení? Jak se psycholog brání vlastnímu vyhoření? Paní Soňa na to říká, že sama potřebuje o události mluvit (při zachování všech pravidel)... nějak si to v sobě zpracovat. Osobně má potřebu to hned řešit a nenechávat si to na pozdější dobu nebo další dny. Má potřebu mluvit s manželem, s dětmi. Má své rituály, které jí pomáhají, koníčky, hry, ryby, přírodu, moře... Sama se také nestydí říci si o odbornou pomoc některému ze svých kolegů psychologů. Po krátké odmlce mi i přiznala, že občas dělá i ty méně vhodné "léčebné procedury" - to když si koupí velkou tabulku čokolády a sní ji na posezení, nebo má někdy chuť na velkého panáka...

Vypustit mlhu, aby nezůstala v hrnci
Nebylo mým cílem postihnout celou šíři psychologické služby u HZS, to by se mi ani nepovedlo, ale chtěl jsem nahlédnout pod pokličku práce, která je v očích mnoha z nás zastřena mlhou nedůvěry, mýtů a podivných představ. Možná jsem chtěl právě tu mlhu vypustit, aby už dál z hrnce nevycházela, rozplynula se a nám se tak rozjasnilo...

Soně přeji, aby i nadále nepolevovala v získávání důvěry u hasičů, což bude asi nejtěžší, a dál si zachovala svůj nadhled, humor i nadšení pro akci. Závěr bych nechal na citaci jednoho mého kolegy, který řekl, že: "... nejdřív to byla pro nás taková ta Kudláková, ale teď je pro nás normální baba... ".

Zdroj: HZS Zlínského kraje Autor: Mitáček Ivo