Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tábor 2012

LETNÍ TÁBOR 

Z POHÁDKY DO POHÁDKY“

Jak jsem se nenaučil kouřit aneb kam se hrabe Arnie

Ať si kdo chce co chce říká, ať si matka slzy utírá, ale k mladému dokonalému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby. Pravda, žvýkačka zahraniční výroby dobře usazená na dásni a mimovolná bublina při řeči s ředitelem školy udělá své, ale cigárko je cigárko.

Vůbec se divím, jak jsem bez ní těch 13 let vydržel.

Osud však byl ke mně milostiv. Naši mě přihlásili na hasičský tábor do Heroltic. Pořádající Sbor dobrovolných hasičů z Lichkova byl zárukou dostatečných zásob alkoholických nápojů a kuřiva.

Jak jsem se mýlil!

Zásoby byly víc než dostačující, ale bohužel jen pro  dospělé. Na nás čekal kouř ve formě rozcviček a pekelného řevu vedoucích, zřejmě proto, aby nám ukázali, kdo je tady pánem.

Hned ve čtvrtek ráno, po budíčku v 7 hodin, se začaly dít věci. Na to, jak nás ten lampasák protáh na rozcvičce, se hned tak nezapomene. Po ní nejen že jsem necítil celé tělo, ale mě snad bolela i krev!

A pak už bylo jenom hůř a hůř. Ne snad přes den, kdy se hrály hry pochybné jakosti, ale ta rána a tresty za údajnou neposlušnost!

Nicméně dopoledne prvního dne, co se programu týče, proběhlo celkem v poklidu, když před tím nám nějakej Krtek v montérkách oznámil, vo co go.

Jako se sbíral len, ani nevím, co to je, pak se jako tkalo a nakonec se dělaly zkoušky jako na učňáku pro švadleny.

Během dne jsem si jen tak, abych nevychladl, udělal celkem nedobrovolně pár desítek kliků. Za nic!

Teď mi napadlo, že jsem si vlastně za celý den nedal ani šluka, protože mám plíce jak pátrací balón a pazoury se mi od těch kliků klepou tak, že bych si vypálil na ksichtu berušku.

Pátek třináctého! Panebože, zač mě trestáš! Než jsem se pořádně probudil, tak už před rozcvičkou mé tělo dostalo příděl několika desítek kliků.

Plíce však začínaly pracovat normálně a Alzhajmr ustupoval.

Přes den jsme si pak hráli na peklo, a ač peklo zavání ohněm a kouřem, k cigárku jsem se nedostal.

Abych se přiznal, tak se mi to nepodařilo ani další den a to jsme pracovali s ohněm a vařili si gulášovku. Snad proto, že les byl pořád plný čůrajících dětí  a nedařilo se mi pořádně se ukrýt.

Při cestě nazpátek se mi dobře dýchalo a má chůze se už nepodobala chůzi postřelené svině.

Neděle nezačínala nijak slibně, když pominu tu nakládačku, kdy nás hoblovali policajt s lampasákem hned po ránu na rozcvičce, hra na Karkulku dvakrát neslibovala požitek z vdechnutého kouře. Neboť, jak se pamatuju z dětství, Karkulka této vášni neholdovala.

Nicméně hry se daly přežít a na chromého vlka rád vzpomenu se slzou v oku, neboť jsem se dobře umístil a nasysloval pár bodů do hodnocení.

Pozoruju, že moje svalstvo se nějak utužilo a plíce pracují jak dobře seřízený kompresor.

Ovšem to, co předvedl oddíl na jevišti při večerním programu, za to by se nemuselo stydět ani Národní divadlo, jak říká moje babička a ta má o umění přehled, neboť dělala na vesnickém divadle hajzlbábu.

Co mám povídat! Další den začal opět slibně, neboť ve znamení Soptíka se dala předpokládat práce s ohněm a v případě, že bych hlídal již pouze doutnající požářiště, jistě by si nikdo nevšiml dýmu opouštějícího mé plíce.

Všechno bylo jinak. Nejdřív se hrálo na těhotnou dračici, pak se kladla vejce. U toho byla docela prča. Nakonec se ta vejce musela vysedět a tady jsem si najednou uvědomil, že začínají být mé svaly na nohou z ocele.

Ve večerním programu pak malí umělci se svým přestárlým principálem předvedli několik triků pochybné kvality. Snad až na tu levitaci.

Další den byl ve znamení Macha, Šebestové a deště, takže opět žádná naděje na hulení. Pomocí sluchátka jsme poletovali pohádkama sem a tam, absolvovali pobyt v Jedličkárně a mírnou nadějí na oplodnění rákosu byla hra „vichřice“, když se běhalo se zapálenými svíčkami, ale v tom fofru a před tolika lidmi v uzavřeném prostoru se mi opět nepodařilo připálit.

Takže zase nic, ale cítím se nějak líp.

Ve středu nám počasí přálo a tak byl výlet na Bukovou horu. Mé šance na trochu nikotinu opět nečekaně stouply, neboť se měly cestou opékat špekáčky, což jak každý jistě uzná, se nejlépe provádí na dni v přírodě. Bohužel, otevřený prostor sjezdovky mi neumožnil se někde skrýt a do kabinky na laně by se mi špatně skákalo.

Aby se to nepletlo, tak další den po již méně vysilující rozcvičce vedené již zmíněnými šílenci ve stejnokrojích, opět nesliboval dlouho očekávaný požitek z vdechnutého kouře.

Hrála se pevnost Boyard a tím pádem jenom samý pohyb v terénu.

Marně jsem hledal cestou liščí noru, kde bych popustil uzdu své vášni.

Večer u táboráku se však vydařil a mně se podařilo v nestřeženém okamžiku vdechnout něco málo kouře, dýmajícího z mokrého dříví, ale očekávaný požitek se nedostavil.

No konečně! Poslední den je tady!

Celkem hladce jsem absolvoval hru na mouchy, když mé plíce pracovaly jak měchy od varhan a vůbec celé tělo bylo ve vynikající kondici.

Při koupání v bazénu, oděn pouze do plavek, jsem pozoroval své tělo v blízkém zrcadle a první  co mě napadlo bylo: „Celej Arnie!“

Teď už nás čeká jenom převlek do kostýmu na maškarní parádu a jak tak na to koukám, půjdu za kulturistu, neboť díky zničujícím rozcvičkám a neustálému klikování po celé dny, se mé tělo téměř podobá mému idolu. Myslím si, že ženská část poroty moje svaly kladně ohodnotí a ráda spočine zrakem na mém vypracovaném těle, kde přední část připomíná pekáč buchet.

Toho, že jsem se nenaučil kouřit, nijak nelituji, neboť to zcela nahradí pohled na mé vypracované tělo, ale co je zdaleka nejdůležitější, že jsem poznal spoustu báječných kamarádů a i s těmi dospěláky byla občas sranda.

Nakonec mi nezbývá než konstatovat, nebo spíše vykřiknout:

 „Za rok se tu zase sejdeme, kamarádi!“

 

za kolektiv vedoucích sepsal Pavel V.

FOTO:

od Terky:

http://teresskkaa.rajce.idnes.cz/Tabor_2012_II.cast/

http://teresskkaa.rajce.idnes.cz/Tabor_2012_cervenec/

 A od Krtečka :-)

http://doubas.rajce.idnes.cz/Tabor_2012/

Více informací o táborové základně najdete na www.herolticka.cz